Snídaně č. 22. Tentokrát o dětech. O tom, jaké to je s nimi pracovat, jak „se dělit“ o výchovu či nevýchovu s partnerem, jak k výchově vůbec přistupovat, o mlíčku… prostě o hromadě dětských témat, které oba už pár let (každý po svém) prožíváme.

Čau kamarádi, je tu další Snídaně. O jídle. Téma, na které oba sdílíme pohledy – viz díl č. 11. V závěru nás zradil zvuk, tak snad to bude dokoukatelné.

Po delší době jsme se s Tomášem opět setkali na lavičce na Vyšehradě a naše diskuze se točila kolem toho, co jsme se naučili v posledních měsících a o tom, jak vypadá krize na jihu Evropy.

Já hledám cesty, jak to ve firmě nastavit tak, aby lidi milovali svoji práci a Petr zná společnost, která do velké míry miluje, co dělá. A mezi těmito dvěma zájmy je tedy více než zřetelný průnik.

A tak je dnes Snídaně č.17, která se věnuje důležitému aspektu dnešního systému (Stejně jako 16-ka, v Café Kafíčko). Něčemu, co mě osobně více než pálí. Možná proto jsem to, na chudáka Petra, tentokrát trochu pálil. Ale možná to máte stejně…

Rozhodl jsem se tam Petra vyptat na jeho projekt IPad ve škole. Proč? Jsem přesvědčený o tom, že svoboda v práci je možná pouze pokud jí bude předcházet svoboda ve škole.

Téma hledání vlastního talentu nám přijde natolik zásadní a komplexní, že jsme si ho vzali minulý pátek do Chotkových sadů. Zde je výstup. Dobrou chuť!

Tak a je tu snídaně č.14. Točili jsme ji už zkraje ledna a já trochu otálel se zveřejněním, neboť mi přijde poněkud stěžovací. Bylo to těsně po „střetu se systémem“ a mně z toho nebylo moc dobře (na duši). A i když s nadhledem času vidím mnohé věci jinak, padlo tam pár zajímavých postřehů a myšlenek hodných šíření.

Tentokrát o inspiraci a o tom, kde a jak hledat v dnešním světě informace. Pro mě velmi výživné a inspirující. Těším se na vaše zkušenosti. Dobrou chuť a prima týden!

Většina dospělých, když si přečtou knížku, podívají se na film nebo třeba zajedou na výlet položí rovnítko mezi „viděli“ a „znají“. To může většině lidí připadat normální. Já to považuju za ukázku našeho, poněkud pochroumaného, pohledu na svět.

O mase, o zdraví a o tom, co vlastně víme o tématu vlivu výživy na náš organizmus…

Jak zvládnout množství lidí, které máme ve svých životech. Zdánlivě mi můj letitý problém připomíná fenomén facebooku, kde mám několik stovek „přátel“. Jenomže moje srdce nebo spíše jeho nejnižší patra, pojmou tak deset, možná patnáct lidí. Do vyšších pater se pak ještě pár dalších vejde. Já mám okolo sebe spíš ale stovky lidí, s kterými je mi dobře a navíc se nepovažuji za „lva salónů“.

Tak a je tu letos poslední snídaně s Petrem Márou. Oba jsme si tento podzim zařídili dost slušný záhul. Petr, jako „GTD guru“ (a také nejspíš proto, že nemá tak zběsilý rozptyl aktivit) to období zvládal s mnohem lepším přehledem než já.

V Senci jsme natočili ještě jednu snídani na téma, které mě jako ex-krysímu závodníkovi vrtá léta hlavou – Co v vlastně potřebujeme a jak moc naše potřeby ovlivňuje systém, jehož jsme součástí? Diskuze s Petrem byla jako vždy mimořádně inspirativní a mou mysl posunující :-)

Přátelé, pokud jste ještě nesnídali, domažte chleba, dosmažte vajíčka, dodělejte kafe a pojďte posnídat s námi. Točili jsme to s Petrem přesně před týdnem na ManagerExpo v Senci. Vytáhli jsme téma, o kterém já už snad rok dumám, a to potřebu „kostela“. Uvozovky jsou tam záměrně, aby to člověku z dnešní doby neznělo příliš církevně, poněvadž to s církví má pramálo společného.

Jak nehledat práci?. Jak? Petr a já jsme se rozhodli živit tím, co nás baví (místy až pohlcuje) – viz též Jak se živit tím, co vás baví? A tak jsme při této snídani zkusili najít pár společných jmenovatelů.

A je tady snídaně číslo čtyři, která vlastně ani snídaní nebyla :-). O čem? Snad nejvíc o penězích, o práci zadarmo nebo o tom, jak moc se snažit bavit u toho, co člověka nebaví.

Tak po dvojce a předtím po jedničce, je tu trojka. Tentokrát převážně o tom, jak se zorganizovat, aby si člověk sáhl na výsledky a při tom udržel radost (mnozí tomuhle tématu přezdívají „moderně“ GTD). Snad vás to bude bavit!? Nás to zase místy dokonale pohltilo. A já si z toho vzal mraky vhledů do mýho (momentálně) krapet rychlýho života. Stalo se to včera ve Stromovce, psí louka. Užívejte, ať jste kde jste :-).

Tak jsme to předevčírem zkusili podruhé :-) – viz Na snídani s Petrem Márou. Bavilo nás to stejně jako poprvé. Mě možná ještě víc, soudě podle toho, jak jsem se místy rozkecal (snad ne na škodu). A o čem že jsme to mluvili? O cohousingu, o porovnávání se a soutěži, o spravedlnosti, rovnosti a férovém odměňování, o svobodě v práci, o Applu, o Podivínovi a ve finále vlastně hlavně o svobodným a šťastným životě. P.S.: Abyste rozuměli začátku, tak v úterý jsme natáčeli krátkou reportáž s ČT o cohousingu u nás v satelitu. V jednom momentě na nás vystartoval pán jak to, že si dovolujeme točit jeho dům a jeho vůz… My se potom s kameramanem na základě toho pustili do zajímavý debaty. A převyprávěním tý debaty jsme vlastně začali i středeční povídání s Petrem.

Bylo asi jen otázkou s času, kdy do sebe s Petrem (Petr Mára) narazíme. Máme řadu společných přátel, oba jsme se “uhnali” a v mnohém sdílíme pohled na život. Pár let jsme četli já Petrovy věci a on moje. Teprve nedávno jsme se sešli na živo. A Petr navrhl, abychom při některém z dalších setkání zapnuli kameru a vyrobili tzv. videocast. Že by nás to nemuselo při povídání rušit, a že by to někoho mohlo bavit. Já tyhle experimenty miluju, a tak slovo dalo slovo a my si dali minulý čtvrtek snídani v kavárně Francouzského institutu ve Štěpánské ulici v Praze. Povídali jsme o spoustě věcí, možná nejvíc o vzdělávacím systému a Petr zapnul kameru. Mě to povídání moc bavilo, a tak jsem ani vlastně moc nepřemýšlel o té kameře za bukem. Když o tom ale teď dumám je mi zřejmý, že to někdo může považovat za trapárnu. Já si ale myslím, že každý takovýhle pokus o téměř svlečení se “do naha” může naleptat ten většinový systém dělání dojmů, tajení a předstírání. Prostě toho, co stojí v cestě k tomu, abychom mohli být tím kým jsme a dělat to, co dělat chceme.

Tentokrát o tom, zda a jak moc mluvit i psát (ne)spisovně, hovorově a vlastně o tom, zda hrát zaběhlé společenské role či se snažit být, co možná nejvíc sám sebou (a nést si za to následky).